Ivan Andrejevič Krylov

Beránek a vlk

Byl horký letní den. Beránek na výsluní
dostal chuť pít a zaběhl si k tůni.
Co čert však nechtěl, bloudil vlk v tom kraji,
měl prázdný břich a hledal, kde se nají.
Aby však zločin podobal se právu,
vykřikl: „Kdo ti smělče, dovolil
pít čistou vodu z mého napajedla?
Tvá hnusná tlama rozvířila jíl,
a ze dna potoka se všechna špína zvedla,
a já ti za to utrhnu teď hlavu."
“Odpusťte, Vaše Vlčí Excelence,
po proudu níž, sto kroků od vás vzdálen,
dovolil jsem si pít. Váš pramen není zkalen.
Já napajedlům vyhnul jsem se přece.“

„Pak já jsem tedy lhář? Má řeč ti nevoní?
Jsi stejně drzý jako předloni.
Už tenkrát se mnou začínal sis rvačky.“
„Mně ještě není rok,“ beránek na to plačky.
„Pak to tvůj bratr byl.“ – „Já nemám sourozence.“
„Pak to snad byl tvůj tchán
neb někdo druhý z příbuzných.
Nemají jiné věci na práci,
ti vaši psi a vaši pasáci,
než honit mě, že strachy nedýchám.
Teď za všechno mi splatíš místo nich.“
„A moje vina?“
beran tlapy spíná.
„Mlč spratku! Je čas teď obrátit už list.
Já nemám chuť zas rozbírat tvé činy.
Jsi vinen už jen tím, že mně se chce tak jíst.“
A vlk beránka odvlék´ do houštiny.

co by jste zas chtěli?